Mám to se jmény stejně, jako ty....
Já jsem také už třetí v řadě a se svým jménem jsem velice spokojená. Je to klasické české jméno, které se tedy moc nedává - Miroslava.
A to, že se jmenuju stejně, jako moje milovaná babulenka (která ještě stále žije
) a moje mamka, to je prostě paráda!!! Cítím to tak, že pořád do té rodiny patřím i tím jménem, když už příjmení je jiné...
V mé rodině - jak ze strany mamky, tak taťky jsou jména po rodičích obvyklá a většinou jsou na to tedy potomci pyšní...
Jediné co mne mrzí je, že dcerka se nejmenuje po mě. Od malinkata jsem chtěla mít doma další malou Mirunku... ale když jsme čekali prvorozeného (pro mne velké překvapení, že to bude kluk, protože jsem byla přesvědčená, že to bude holčička), řekla jsem, že pro naše první dítě vybírám jméno já, protože mm si to už vystřílel na svém synkovi z prvního manželství, navíc dal stejné jméno, jaké mě se moc líbilo pro kluka - Jan.
On ke všemu ještě prohlašoval, že nemá rád jména po rodičích - právě proto, že u nich v rodině se to tak dává.
Takže jsme vybrali jména, která se nám líbila oběma a já z těchto vybraných zvolila vítěze - Jakuba. Ufff!
No a tím pádem jsem přišla o možnost zvolit si jméno pro naši holčičku.
To zas vybíral manžel se synkem. Nakonec máme doma Karolínku - mmch. i přes manželův odpor ke jménům po rodičích - on sám je Karel a ... vidím na něm že je rád, že Karolínka je ženský tvar od jména Karel... navíc, tchyně je Karla.... Ale Karlu, tu bych vážně nerozdýchala.... I na tu Karolínku jsem si musela zvykat...
Njn, je to někdy boj...
Nicméně - nechápu ty chlapy v tomhle..... to paličaté zabejčené trvání.... přijde mi pocitově přirozenější, když se dává právě ve výběru jména pro dítě přednost tomu, co si přeje matka ...