Chválit, chválit, chválit.... divím se vám, vy, mužové tak toužící po metodě cukru a biče. Člověk by řekl, že normální chlap nepotřebuje být chválen, ale daleko spíš ocení, když si ho jeho žena váží a má ho ráda. V praxi ovšem povětšinou leda houby. Žena, chválící beruška, nenápadně tahající za nitky, muž "ony to s námi umějí, vždycky nás nakonec dostanou, holky naše", rodinná idyla. Akorát je pak děsnýho divení, že žena uprchla k machistickému idiotovi bez peněz i zaměstnání, ale zato se závislostí na něčem odporném a není s ní řeči. Prostě jí po letech chválení cvaklo.
Celkem jsem dost ráda, že mám muže, kterého chválit nemusím a můžu s ním komunikovat normálně, brát ho vážně a jako imponujícího. Chválení si když tak odventiluju v práci.