Napíšu, jak si pamatuju sama sebe. V 6 letech našla na ulici nějakou součástku a dala do kapsy. Rodiče to zjistili a hned z ostra na mě nastoupili, že se to nesmí, co když se o to škrábnu a dostanu otravu krve, nebo z toho vyteče jed a budu muset do nemocnice, prostě mě slušně vyděsili a já si přitom jen vzala něco krásného, co se válelo v prachu. Tak jsem brečela. Zpětně si uvědomuju, že jsem rodičům i často lhala, protože ty jejich lamentace byly neúnosné. Speciálně máma byla jak zrezlý kafemlýnek, táta uměl být věcný a od něj mi to nevadilo. Moje máma je dodnes na poskytování kritiky expert, když s něčím nesouhlasí, umí to podat tak, že se ten druhý cítí jak největší debil pod sluncem.

Neříkám, že to tak musí být i u vás.
U nás jakž-takž funguje věci řešit v klidu. Kdybych řvala, syn na mě bude čučet jak omráčený a vypne. A dávám si bacha, aby bylo jasné, jaké chování je špatně a ne že někdo je špatný.