Pelíšku,nevím,já tohle měla vždycky nastavené jinak.Možná je to tím,že od střední školy se kolem mě motalo plno ctitelů,kteří mi dávali i tak najevo,že pro ně ta princezna jsem,i když spolu nechodíme.Vždycky jsem si mohla vybírat,a tím že jsem věděla,že můžu mít na vztah někoho kdykoli budu chtít,tak jsem neměla potřebu nějaký dlouhodobý vážný vztahy navazovat,chtěla jsem někoho kdo přijde na chvilku a pak si půjde zase po svém,a nebude na mě viset.Ono se to těžko vysvětluje,ten zájem kluků o mě pro mě byl přítěží,ne radostí.Měla jsem potřebu si to vykompenzovat někým,kdo se o mě nebude prát se spolužákama,kdo za mnou nepoleze šestkrát denně,kdo mě nebude chtít celý dny ocicmávat a žmoulat mi ruku na lavičce v parku.No a když se ke mě přimotal třicetiletej ženáč,který se mi líbil a já jemu,tak jsem si řekla že to je ono.Ale ono to nebylo tak jako že "zahřmělo a spadlo." To se celé vyvíjelo delší dobu a v podstatě ten vztah ani nezačal z nějaké horoucí lásky,láska se v něm objevovala až postupem času.Ale zase nebyla z mé strany taková,že by mi stála za to chtít po něm rozvod.Byli jsme spolu tři roky a já jsem to pak ukončila.