Limai, stejně tak považují manželé za své "vlastnictví" manželky. Hele, teoreticky to máš sesumírované moc pěkně, proč lézt do postele ženatým, ale realita je prostě kapku jinde. Fakt mi to přijde, že přesvědčuješ jen sama sebe, že neděláš až tak zlou věc. Tvoje přesvědčení, ale jsi s ním tady ve velmi výrazné menšině.

Já třeba fyzično mezi sebou a manželem považuju za opravdu velmi intimní věc ( a to nemluvím jen o sexu) a prostě kdybych zjistila, že se o něj dělil i s někým jiným, tak mi to hodně šlápne do úměvu..a stejně tak i emoční stránku našeho vztahu. A nejde o vlastnictví, ale o sdílení. Klidně, ať si sdílí s někým jiným, ale ví, jak moc blízko jsem si ho pustila - nikoho jiného tak blízko nemám. Kdyby to rozbil, tak mu prostě už nedokážu věřit. A nedokážu si ho k tělu pustit podruhé - to prostě vím.

Brala jsme si ho už skoro před 15 lety, věděla jsem, že nám to nemusí vyjít ( znali jsme se 5 let), ale doufala jsem a věřila, že spolu zbytek života strávíme. Kdyby to nevyšlo, vzalo by mě to, ale šla bych dál. Nedokázala bych třeba mít děti s někým, s kým bych to necítila stejně.