Od rána jsem v hrozném rozpoložení - šok, úzkost, obavy, slzy...můj život se obrací naruby. Mám 3 děti a dnes ráno jsem objevila // na testu.. Zcela nečekaně, neplánovaně.. Coitus interruptus nám fungoval 20 let... 3 děti plánované - dvě na 1.pokus, prostřední 14-měsíční snaha... Vůbec netuším co teď... Manžel má jasno - je to dar a tak s ním musíme naložit (věřící není), ačkoli jsme byli obdarováni, aniž bychom chtěli... Já mám v hlavě totální zmatek, podle toho asi i píšu... Už jsem byla nastavená na jiný program, spokojená, že mám 3 děti, jak jsem si vždycky přála, teď jsem se chtěla naplno věnovat jejich výchově + práci. Kapitola plození, rození, kojení a piplání definitivně uzavřena.. Jenže interrupci asi nedokážu zvládnout, obávám se, že mě psychicky "rozseká" víc než dnes to nečekané těhotenství.. Celý byt uzpůsoben pro 3 děti, dětský pokoj pro 3, vše prostě udělané trojmo (letos předělávané). Věci na mimino LETOS prodané, postýlka odjížděla před měsícem... Co mě ale nejvíc trápí je náš věk, bude mi 40!!! V tomto jsem měla vždycky jasno - porody do 35 a končím, jenže člověk míní a osud mění... Vlastně nevím, proč vám píšu, v tomto mi nikdo neporadí, ale jsem doma jen s nejmladším dítkem, od rána tu potají brečím a mám pocit, že se z té zprávy asi zblázním, potřebuju s někým komunikovat.. Zítra mě čeká dvanáctka v práci a já nejsem schopná vůbec fungovat, jsem úplně mimo. Pořád jsem věřila, že má to zpoždění MS všemožné jiné důvody, ale není tomu tak, jsem prostě ve 40 těhotná a už tu zas brečím. Když bude maturovat, bude mi pomalu 60!! Co když nebudu zdravá, co když umřu dřív, než ho dovedu k dospělosti? Babička už bude stará, aby se zvládla postarat, už teď jí hlídání zmáhá.. Člověk by takto možná neměl uvažovat, ale takto mi to dnes naskakuje v hlavě...A manžel je ještě o 9,5 starší... Je to už asi nezodpovědné mít teď dítě, ale dát ho pryč, když k nám prostě přišlo? Co já mám jen dělat.... Promiňte tuto moji změť zmatených myšlenek...