Martheen,

víš, na tohle nejlíp funguje nesnažit se to zvládnout sama za každou cenu....můj muž byl na tom jako ty....první dítě šlo zcela mimo něj, vůbec netušil, o co jde...až jsme se dozvěděli o dvojčatech, o tom že mají možná transfúzní syndrom, že jediná naděje je v takovém případě jen ležet...přičichl, i když s hodně velkou dopomocí svých rodičů, k péči...po narození pak tak nějak s pomocí přicmrndával, ještě k porodu čtvrté jsem se skoro dopravovala sama a i tak....radši nevzpomínat...ale taky přišel na to, že mám své limity přes všechno chtění...naučil se fungovat jinak, začal tím, že nechodil domů v deset večer, ale v šest, i za cenu, že po uložení dětí zase ještě sedne k práci...totéž víkendy, už to nebyly celé dva pracovní dny, ale třeba jen jeden....dokázal zařídit, aby s námi v létě mohl být celý týden, i když do té doby tvrdil, že to nejde...

Takže žádné omlouvání, že on nemůže....může a musí....život to převrátí všem, ale moje zkušenost...většinou to přinese změny spíš k lepšímu, myslím v té organizaci času a tak....pomalu se vyvrbí, co je opravdu nezbytné, co se dá ošulit, bez čeho se pobejdete...i když teď to vypadá, že byste mohli hodně ztratit....

Ale fakt bych se nebránila tomu něco navíc po něm chtít...a ono se časem ukáže, co konkrétně to bude, aby to sedlo všem...