Přesné poměry neporadím, mohu jen přispět osobní zkušeností: Jako malá jsem šilhala, krátkozrakost odmalička, dodnes mám velký dioptrický rozdíl. Rodiče to věděli, pravidelné návštěvy očního, okluzor (celou školku) atd. Výsledek je, že na oko tupozraká nejsem. Ve škole už jsem okluzor neměla (jednak už to bylo prý "na nic" a jednak jsem velmi vehementně protestovala, protože X let posmívání ve školce už mi úplně stačilo a v 6-ti letech už jsem se "šprajcla", že nechci, aby se mi děti pořád smály.

ALE: Tehdy se to dělalo tak, že se zdravé oko prostě zakrylo a hotovo, aby se posilovalo to slabší. OK, výsledek je bohužel ten, že se mi neskládá obraz z obou očí dohromady - mozek se to prostě nenaučil, protože málokdy viděl oběma očima zaráz. Tzn. koukám se na cca 3/4 zorného pole tím silnějším okem a zbytek vykrývá to slabší. Ničemu to nevadí, mozek má i jiné způsoby jak odhadovat vzdálenosti, rychlosti atd., kdyby na to nepřišli na nějakém vyšetření, ani to nevím. Auto řídím bez problémů, jen hraju mizerně ping pong a podobné sporty, kde něco letí rychle a je důležité vzdálenost odhadnout přesně.

Ovšem tím, jak jsem už ve škole dominantně používala zdravé oko (už bez okluzoru) zřejmě došlo k tomu, že když ho zakryju, tak např. text přečtu bez problémů, ale nechápu SMYSL - asi jako když se dítě učí číst, něco horko těžko přečte, ale neví, co čte (opět, mozek požívá jedno oko na čtení, druhé se "fláká" - dodnes).

Podle toho mi vychází, že okluzor ano, ortoptická cvičení jednoznačně ano a zkoušet i číst se zakrytým okem jedním i druhým atd. Prostě tak, aby to bylo vyrovnané.