Přidat odpověď
Říkáte nechat být, že to ty kluky přestane bavit...j
Já jsem čekala a doufala, že kde nebude reakce, přestane i akce a že to mé spolužáky (holky i kluky) přestane bavit téměř 6 let. Nepřestalo je to bavit, protože pořád cítili (možná občas i viděli, kdo neumí pokerovou tvář, ten to těžko zcela zakryje), že mi to ubližuje, a tak přesto, že jsme nic nedělala a nijak na to nereagovala (slovně, u učitelů nebo jinak), pokračovali v psychické šikaně. Skončil to až přestup do jiné třídy, i když ne úplně, protože jsem s původními spolužáky stále měla některé hodiny a nutně je občas potkávala na chodbách apod. Úplný "klid" byl až po maturitě.
Dodnes jsem se z toho nevzpamatovala a nesu si psychické následky, se kterými navštěvuji psychologa. Takže má ráda? Ne vždy je dobré nechat to být, že "to přejde, když nebudu nic dělat"...protože u lidí, kteří jsou více citliví a vnitřně zranitelní (jako zřejmě zde zmíněná slečna nebo jako já), to ti druzí vycítí a nepřestanou. A to, co se odolnějším povahám zdá jako nedůležitá prkotina nebo běžné popichování může opravdu někoho, kdo je trochu přecitlivělý, přivést do velkých psychických problémů, v některých případech při dlouhodobém působení i k psychickému zhroucení.
Myslím si, že je důležité psychickou šikanu neposuzovat tolik podle toho, co "útočníci" dělají či nedělají, ale spíše podle toho, jak to "oběť" vnímá, jak se u toho cítí apod. Protože co jedním ani nehne, může druhého velmi hluboce ranit. A přitom může jít na straně "útočníků" o zcela stejné chování...Pozor na to!
Předchozí