Když to má být něco nepříjemného? Např. chcete vědět, jestli tomu druhému doopravdy chutná, pokud u Vás ten člověk jí vyjímečně, a nehrozí, že mu opakovaně připravíte nevhodné jídlo, co nemá rád? Jestli se mu líbí Váš účes, oblečení, cokoliv, v čem si nejste jistí? Mám na mysli běžný společenský styk a hovor (ne blízkého partnera, u něhož očekávám, že budeme v pro mě důležitých věcech v souladu). Mluvíte pravdu, když nemáte třeba rádi učitelky, právníky, policajty a bavíte se s příslušníkem této profese o jeho práci, odpustíte si odsudky k profesi jako takové? Já byla vždycky krutě upřímná (i když velmi slušná) a vyžadovala to od druhých. Čím jsem starší, považuju za vyšší hodnotu ponechat si svůj názor pro sebe, a začínám to preferovat i u okolí. Dřív jsem nesnesla společensky korektní lidi, u kterých jsem tak úplně nevěděla, na čem jsem, právě proto, že byli lehce neurčití, nevymezovali se, udržovali takový obecně přátelský nic neříkající duch hovoru. Přišli mi neupřímní. Teď mi zase přijdou ti, co za každou cenu mluví pravdu (i když ji řeknou slušně a korektně), jako nepříjemní a egoističtí hulváti. Ovšem čím bližší vztah, tím víc upřímnost vyžaduju, i když vidím, jak si škodím a ubírám klid na duši, když chci znát skutečný názor druhého. Jak to máte vy?