Mám to přesně jako ty,čím jsem starší tím víc odkrývám/všímám si chování ostatních.Týká se to v mém případě příbuzných,třeba tchánů,švagrovců,bratrance; tito lidé,když jsme je třeba pozvali na kolaudaci našeho nového rd či jim ukázali nyní po letech právě pořízenou novou ložnici,tak nikdy neřeknou jé to je pěkný,nebo makový a takový,svůj názor si nechávají pro sebe.Dost to nechápu ale učím se to tedy dělat jako oni,byť mi to dělá trochu problém,jsem taky radši uprímná - ale to je špatně,jak zjištuji.Takže nechvlím,byť se mi něco u nich líbí a ani neřeknu že bych něco udělala jinak nebo proč to nemají tak či onak.Prostě jako oni-pokývám hlavou,neurčitý úsměv a nic.A připadám si jak debil při tom.Ve skutečnosti bych s nimi ráda o věci promluvila,kolikrát se člověk totiž něčemu v duchu diví,proč totak mají,ale když se řeč rozvine,tak se člověk dozví i zajímavé názory a sám se poučí.Ale bohužel,chtějí to tak,tak to tak mají,holt,přece já nebudu pořád chválit a od druhé strany se nedozvím ani kvik

Jinak vzhledem k cizím lidem jsem hodně opatrná a nemám pro žádné důvěrnosti důvody,zrovna tak jako se nestalo a ani nestaneže by někdo u nás třeba vyjímečně jedl.Příbuzný hostím,vč.slečen od synů,cizí do baráku si nezvu a na jídlo teda už vůbec ne,když tak kafe a čau.