Mám ráda upřímnost ve smyslu čistých a autentických vztahů. Stejně jako děti, dokud pod náporem společenských norem svou upřímnost a spontaneitu částečně neztratí. Např. pokud něco nechci, tak to prostě řeknu a nevymýšlím okolo toho spoustu tanečků, zdůvodnění, předpokladů a myšlenkových konstrukcí. Zároveň akceptuju a neberu jako útok na sebe, pokud protistrana odmítně něco navrhovaného mnou.

Jiná věc je hodnocení - druhé nehodnotím a ani nechci a nepotřebuju, aby oni hodnotili mě, názor druhých je pro mě čím dál míň důležitý. Pokud někdo chce hodnocení nebo radu ode mě, je na místě zapojit hlavně empatii.

A ještě jiná věc je hulvátství - sama se chovám k lidem slušně, vedu k tomu i děti a očekávám, že ostatní se budou stejně slušně chovat ke mně, s hulváty se samozřejmě nestýkám.