To máš tak, že to jsou různé kategorie: upřímnost, taktnost, hulvátství, neupřímnost, agresivita.
V běžném styku není potřeba řešit konfliktní témata, například vykládat v poradně pro kojence spolučekající matce, takto tlusté učitelce, že učitelky a tlusté lidi nesnášíš, když se tě pouze ze zdvořilosti zeptala, jak je staré tvoje dítě, klidně jí to, že se s tlusťochy a učitelkami nebavíš, můžeš dát najevo bez toho, abys to musela konstatovat.
Kdyby se tě ta samá paní zeptala, co si myslíš o vzhledu její postavy a učitelkách, i v tom případě jde říct pravdu taktně.
Já jsem povoláním učitelka a když dojde na to, že to někde musím říct, vždycky následuje, že mě většina přítomných dost detailně informuje o tom, jaký mají na učitele názor. Je to dost nepříjemné, protože mě to většinou není nic, co bych neslyšela milionkrát před tím.
Naposled mi takhle dělala díru do hlavy nějaká už poněkud napařená paní inženýrka, kterou jsem vůbec neznala - nepředstavila se, na synově maturitním plese. Až s příchodem jejího syna se ukázalo, že s mým jsou kamarádi a podroušenou upřímnou matičku někam odvedl.
Nebo máme jednu známou, která neustále kritizuje a rozdává nevyžádané rady či dělá velmi nejapné vtipy, následkem čehož není příliš oblíbená a lidi jí moc nezvou, což její manžel vyhodnotil tak, že lidem vadí její "upřímnost". Což ale v tomhle případě není upřímnost, ale právě to hulvátství.
Osobně považuju zdvořilost a taktní jednání za velmi cenné kvality, které navíc nejsou s upřímností vůbec v rozporu.