Představte si dítě, které vyrostlo ve zdánlivě vzorné rodině, kde na něj byly kladeny vysoké nároky všeho druhu, rodiče ho neustále dusili požadavky a vnucováním, aby se "vylepšovalo" dle jejich představ (které vždy platily za jediné správné). Výchova probíhala jakoby vlídně, ale zároveň rodiče dítě vedli přísně - vlídně, leč nesmírně úmorně nutili dítě do své představy, dokud prostě dítě i v nejrůznějších drobnostech nedotlačili kam chtěli, protože dítě už to nekonečné hučení a vynucování nesneslo a nevydrželo. Rodiče důsledně kritizovali každou drobnou odchylku od své představy, jak má jejich dítě správně žít. Dítě prakticky vyrostlo v rodině, kde se nekřičelo, v podstatě ani moc otevřeně netrestalo, mluvilo se VELMI VLÍDNĚ, přesto byla výchova nekompromisní až despotická. Rodiče vše stavěli tak, že to s dítětem myslí dobře - a skutečně mysleli. Oni poctivě věřili, že dítěti pomáhají, aby se "vylepšovalo" a čím bude lepší (rozuměj podle jejich rozhodnutí co je správné od výběru povolání až po způsob zavazování tkaniček od bot), tím se bude dítěti žít líp, protože přeci oni znají dítě odmalinka, takže oni při svých životních zkušenostech vědí nejlíp, co je pro dítě nejlepší a myslí to s ním dobře.
Poté, co dítě dospělo, tak z domova tryskem uteklo, přesto pořád věřilo, že to s ním rodiče skutečně myslí dobře (a oni upřímně mysleli, v dětství se mu vlídně věnovali, projevovali mu zájem i lásku a spoustu věcí dělali skutečně dobře, nedělali jenom výchovné chyby). Vztahy v dospělosti probíhaly tak, že jakmile bylo dítě s rodiči, začali ho brzy kritizovat a "opravovat a vylepšovat", žádná návštěva neproběhla bez vychovávání a vměšování (slušné a zdvořilé odmítání nevyžádaných rad ignorovali, hučeli dál, ostré odmítnutí vyčetli jako křivdu a nevděk - a hučeli dál) což dítě obtěžovalo natolik, že čas strávený s rodiči minimalizovalo, ale bylo mu z toho vlastně ne úplně dobře, protože je těžké odříznout vlastní rodiče, navíc pokud jsou vlastně hodní a myslí vše dobře.
Jak se takový vztah s rodiči podle vás odrazí na dospělém dítěti? Když už dávno stojí na vlastních nohou, proč má dnes občas lehce sebedestruktivní sklony, sklony samo sebe ve společnosti shazovat, podceňovat, znevažovat (tak jak ho vždy kritizovali rodiče). Trpí vnitřními nejistotami, protože když si na něco chtělo udělat svůj názor, tak než se nadechlo, aby se zamyslelo, už mu svůj názor pečlivě vysvětlili rodiče - takže vlastně doteď mnohdy neví co samo chce. Není si vůbec jisté, jestli rodiče v mnoha věcech (jak má co dělat a jak má žít) neměli třeba pravdu a má problém se nezaujatě rozhodnout co SAMO chce.
Proč má takové dítě problémy se svou sebejistotou i roky poté, co se s rodiči vídá minimálně? Proč má sebedůvěru v něčem nakřáplou po každém setkání s rodiči? Proč ještě v dospělosti, když už reálně dávno žije ve svobodě, nezávisle, v úplně jiném světě? Proč tyhle věci zůstávají jak kupka hnoje na dně duše, i když rozumem už se dítě dávno odpoutalo a emočně už je mu s rodiči akorát nepříjemně a stýká se s nimi spíš z pocitu povinnosti?
Proč se na veřejnosti shazuje, když samo se vnitřně vlastně cítí celkem spokojené a i úspěšné?