Já si myslím, že ten "nositel Nobelovy ceny" má určitý stereotypy myšlení, který si zafixoval v dětství, to znamená docela pevně.

Myslím ale, že se s tím určitě dá pracovat, a že ti rodiče, pokud to nejsou nějaké patologické případy, prostě jen dělali to, co si mysleli, že je nejlepší,stejně tak jako to děláme my našim dětem, a je dost velká šance, že i my je tím, zcela bez špatného úmyslu, nějak poznamenáme.

Přáli bychom si, aby naše děti - nositelé Nobelovy ceny se před námi ještě v padesáti třásly, protože si nevzaly teplý svetr a nemají v kuchyni uklizeno? Asi ne, že? A nevidím, jaká jiná by k tomu vedla cesta, než ODPUSTIT našim rodičům, co na nás (případně) v nejlepší vůli napáchali, uvědomit si, že už na nich nejsme závislí a že náš život je zcela v našich rukou?