Můj syn je zatím maly, ale taky ADHD a někdy je to o nervy. Nebiju. Placla jsem ho jednou a to, když jsem snášela ze schodu kočár s mladším synem a starsi se mi rozběhl do hlavni cesty naproti rychle jedoucimu autu a to i když pokaždé čeká a tisíckrát mu bylo vysvětleno, ze to nesmí a je to nebezpečné. Vysvětlení kolikrát je k ničemu, protože me nevydrzi poslouchat. Osvědčila se mi duslednost. Pokud dělá něco co je nebezpečné venku, tak prostě jdeme domu, ale fakt jdeme, protože takové to vyhrožování, jestli budeš dělat tohle a tohle, tak pujdem domu a říkat to, co deset minut je k ničemu. On za to nemuze, jaký je. Já to znam mám taky ADHD. Doma se ho snažím zabavit. Jsou horší dny a lepší dny. Manžel na něj někdy křičí, ale to je pak ještě horší, protože dostane zachvatba začne pistet a jecet a pak je unavený. Snažím se předcházet velké únavě a hladu, ale pomáhá mu sport, který děláme spolu.