Vždycky mi bude, nezávisle na věku, vadit, když potřebuju myslet na svoje věci, soustředit se na svoje úvahy (co dát do kabelky podle toho kam jdu a co tam budu potřebovat) a někdo si vynucuje, abych v tu chvíli věnovala pozornost jemu, strhává pozornost urputně na sebe. Jasně, zdvořile a srozumitelně požádám, aby na mě chvíli nikdo nemluvil, že si potřebuju uspořádat něco v hlavě a NE - pořád do mě hučí a mele a vynucuje si odpovědi na svoje otázky jestli mám čepici atd.
Prostě mě to vynucování pozornosti, když si chci myslet vlastním mozkem na své věci, RUŠÍ!
Ale "čáry máry - jeďte opatrně" je moc hezké, v podstatě milé, jenže je to jedna věta, ne, s prominutím, kolovrátek za zadkem.