Kudlo, ale co třeba člověk, kterýho odmala vedli tak, jak to popsala v úvodu Viola, nepustili ho ke slovu, neponechávali možnost volby, nenaslouchali mu. Kolikrát v životě se třeba nadechnul, že tentokrát už jim to řekne, ale nedokázal to, protože se nikdy nenaučil sdělovat svůj názor? A pokud ještě přitom všechno s úsměvem, jakoby kamarádsky, bez pohlavků a zvyšování hlasu, vlastně mu nikdy nezavdali příčinu udělat to třeba v afektu, ale ani jinou možnost to udělat, zlobit se moh leda ex post, v duchu, na sebe nebo na rodiče, to je jedno. Ale touha jednou jim to říct v něm byla a direktivní výchovou se utvrzovala, a pokud chce sám sebe změnit, třeba to bez toho, že "jim to jednou řekne" nejde, je to základní výchozí bod.