Já jsem se od nářečí distancovala během dospívání, přišlo mi to takové "vidlácké". Potom v rané dospělosti se ze mě, zvláště po odsunu do Prahy, stal hrdý lokální patriot, začala jsem rozlišovat mezi cimbálovkou () a dechovkou (), do té doby mi přišlo oboje předpotopní, poslouchala jsem grunge . Navíc jsem se na koleji sešla s rodačkou ze stejného města, tak jsme občas "přehodily" na rodné nářečí, diskutovaly jsme o výrazech, které se v našich rodinách používaly trochu jinak (třeba "blůkat" ). Pak jsem dlouho mezi (mezi 20 a 30) mluvila prakticky spisovně, ale teď na SZ polevuju a chytám české koncovky. Prostě se mi už přestalo chtít řešit dilema, když třeba někomu odpovídám ("Jakej čaj, černej nebo zelenej?"), jestli když odpovím "po svém" ("černý/zelený"), nevyzní to nějak povýšeně, jako že ho opravuju.