o jejíž existenci jsem nevěděla a po přečtení jejího životopisu se za tu nevědomost stydím.
Úžasná, statečná žena!

Dnes je to 114 roků co se ve Velkém meziříčí narodila teoretička a historička umění, divadelní kritička a pedagožka, univerzitní profesorka, dlouholetá politická vězenkyně a disidentka Růžena Vacková.
Absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, od roku 1930 zde byla docentkou, od roku 1946 profesorkou.
V letech 1934–1942 publikovala své divadelní kritiky v Národním středu.
V letech 1943–1945 byla vězněna nacisty. Po válce se zapojila do činnosti katolických kroužků, inspirovaných chorvatským jezuitou Tomislavem Kolakovičem. Spolupracovala s Otou Mádrem, Josefem Zvěřinou a dalšími.
V únoru 1948 se jako jediná z univerzitních pedagogů zúčastnila pochodu studentů, kteří protestovali proti komunistickému puči, na Pražský hrad, a postavila se za ně i při jejich vyloučení z univerzity. Počátkem roku 1952 byla sama zatčena a za velezradu a špionáž odsouzena na 22 let do vězení. Situaci, která by řadu lidí nejspíš zlomila, brala ovšem s ironickým nadhledem. Její synovec, spisovatel Andrej Gjurič, vzpomíná na jedno ze svých setkání s tetičkou v komunistickém kriminále:
"To byla jedna návštěva a byla zrovna z takových těch protivných, kdy jsme seděli opravdu oddělení mříží. Teď se něco povídalo a najednou se tetička říká: Safra, který on je rok? Padesát pět - no to je zajímavé, přesně před deseti lety jsem tady taky seděla. A bylo to vlastně všechno stejné, akorát ti bachaři měli jiné uniformy. A v tom momentě samozřejmě ten bachař vylít, zařval a návštěva se okamžitě přerušila."
V podmínkách, které měly k univerzitní posluchárně opravdu daleko, pořádala profesorka Vacková pro své spoluvězenkyně tajně přednášky o filozofii, dějinách umění či etice. Ludmila Kotalová, která byla z politických důvodů vězněna spolu s ní, uvedla:
"To byl člověk s rozsáhlými, vysokými vědomostmi. Takže když ona podávala ty svoje přednášky nebo úvahy, rozpravy, tak to bylo velmi hluboké. Člověk dostával naprosto jiný pohled i na to, proč je v kriminále."
Působení Růženy Vackové ve vězení se však zdaleka neomezovalo jen na výuku. Jestliže dřív kolem sebe soustředila množství intelektuálů, studentů či umělců, tak také pro své spoluvězenkyně se stala rádkyní, vrbou i oporou. Marie Valtrová, editorka dopisů, které profesorka Vacková psala z vězení svým nejbližším, o ní říká:
"Růžena Vacková byl slunný člověk, nesmírně vlídný, který měl rád nejen své blízké, ale lidi vůbec. A ona dokázala i prostřednictvím dopisů, které vznikaly ve velice složitých podmínkách, dodávat svým drahým sílu."
Již během 2. světové vály Růžena Vacková konvertovala ke katolicismu a v dalších letech se silně angažovala v církvi. K jejím blízkým přátelům patřil i Josef Zvěřina a řada dalších katolických kněží. Kvůli jejich uvěznění také Růžena Vacková opakovaně odmítala požádat o podmínečné propuštění z komunistického vězení. Zůstala tak ve vězení až do roku 1967. Hned v následujícím roce se zapojila do Spolku politických vězňů, jako jedna z prvních podepsala Chartu 77 a až do své smrti v roce 1982 působila v disentu. Téměř osmdesátiletá o sobě říkala: "Já jsem jako ta stará vojenská kobyla, která už leží a skoro dodělává, ale když uslyší hlas bubnu, tak se zase zvedne a táhne dál."
Josef Zvěřina o napsal: "Tento národ, který neoplývá talenty, hospodaří s nimi hanebně. Už nikdy nepochopí, jak ublížil této velké ženě. Ano, patří k velkým ženám našeho národa, i když to ví jen málo lidí."
Zbyněk Friedrich na FB