Šuplíku, a kam jste jezdili? Já byl zvyklej, že právě tím, že jedu do přírody, je průběžně někde cestě studánka, pramen, pumpa, hospoda, dědina, zkrátka něco, kde se dá voda doplnit. Pokud se jelo do vysloveně suchejch oblastí, voda se vezla, ale s tím, že se nepoužívá na vaření. U zdroje se vždycky pilo (napilo do zásoby). Nedovedu si představit děcka táhnoucí tolik vody (předpokládám litr na osobu a den), a po pravdě moc ani dospělýho táhnoucího ten kanystr, i když by ho jistě utáh snáz než ty děcka.

Moje krédo bylo a pořád je, že se do přírody jede žít, ne přežít, jedou se tam strávit příjemný chvíle, ne jako do boje s úkolem vytrvat do nedělního odpoledne, smyslem je zařídit se tam komfortně, a to platí pro žízeň i zimu. Žízeň i zima jsou špatný, je potřeba se jim vyhnout, ale ne tím, že se do přírody na zádech stěhuje příliš velkej kus města.