Ad staromóní gymnázia s pamětním učením:
Právě jedno vychází můj nejstarší syn. Při všech evidentních limitech téhle metody děkuji Nebesům za spořádané prušácké gymnázium, kde existovala celkem funkční struktura poskytující adolescentům přesně to, co potřebují. Dobře stojící hradby, které budou zkoušet bourat.
Chytrému, ale mentálně hodně nezralému a bujnému klukovi šprtanda víc než prospěla.
Když chodil do školy v Německu, bylo to lepší. Kromě šprtandy museli dělali i jiné věci. Mělo to jednu "nevýhodu". Bylo to těžké a byli na ně přísní, i když spravedliví. Museli si umět poradit. Najít zdroje, zpracovat je, interpretovat. SAMI. Nebyla tam maminka, aby šla do školy dělat kravál, že učitel byl drzý a zkoušel z něčeho, co nebylo v sešitě či "nespravedlivě" opravil. Byli známkováni mj. i z rétoriky, museli (doslova) sekat latinu. Neumím si takový systém u nás představit, že by se uchytil.
Nevýhoda synovy školy není ani tak v pamětním učení, jako v tom, že pracuje téměř výhradně s vnější a navíc negativní motivací. Tohle je problém, ne to, že se děti učí pamětně.
PAmětní učení by neměla být jediná cesta ke vzdělání, není to dobré a když se nedělají jiné věci, je to škoda, ne každý student je dožene sám.
Ale lepší prušácká škola, než škola na růžovo natřená a vevnitř zející černou dírou. Můj syn není demotivovaný ani náhodou. ALe hodně toho umí a těší se, až bude pryč. To je slušný výsledek.