vše v podstatě už bylo napsáno. Nejhorší je první rok, resp. i ten druhý rok je pořád ještě hodně emocionálně nevyvážený. Prvních pár měsíců je smutek obrovský, potom je to jako na houpačce - když už má člověk pocit, že se s tím nějak smířil, přijde zase propad.

Důležité je vědět, že je to NORMÁLNÍ a musí to tak být. Je opravdu důležité nezavírat smutek v sobě, ale vybrečet se. Klidně dobré kamarádce na rameni. Hlavně se za smutek nestydět. A mít na paměti, že až to přebolí, bude líp... jenom to chce čas.