Ahoj, je mi to lito.Ja to mela trochu jinak, bylo mi cerstvych 15, brala jsem to jako zradu a byla jsem na ni chudinku nastvana, ze me tu nechala, vsechny fotky jsem schovala.Postupem casu to preslo v hluboka smutek a neduveru v to, ze je navzdy pryc.Hlavne celou pubertu jsem z toho byla moc spatna.No a postupem casu, jak tu nekdo pise, se to zlepsilo, ale smutna jsem porad, akorat si na ni vzpomenu ne kazdou hodinu, ale kazdy den.Obcas se mi o ni dodnes zdava, ale bohuzel casto, ze je nemocna.Nikdy na ni nezapomenu.