Maminka mi umřela 7,dubna. Loni v září zjistili rakovinu plic. Nádor se nedal operovat a rovnou nám řekli, že chemoterapie jí prodlouží život tak o dva měsíce.
Byl to šok. Měsíc v kuse jsem probrečela, za maminkou každý den chodila. Přišly komplikace, tepená uzávěra a museli ji amputovat nohu a pořád se snažila být silná.
Na Vánoce jsme si ji s bráchou vzali domů a střídali se. Já měla maminku na víkendy.
Postupně se přídávaly metastázy na mozku a bylo to opravdu hodně těžké. Posledních 14 dní už byla na paliativní péči v nemocnici a nás skoro nepoznávala.
Když jsem se dozvěděla diagmnósu prosila jsem boha o čas. Pořád dokola jsem říkala, ještě na to nejsem připravená, prosím dej mi čas. Dal mi sedm měsíců a nepomohlo to.
Chybí mi strašně. Chybí mi to jak jsem vzala telefon a mohla říct" mami víš co se mi stalo?" Jak mi děti řeknou "mami" uvědomím si, že já už to nemám komu říct a bulím. Taky mám pocit, že to nepřebolí.