Popravdě, chudák dítě. "Napravovat" dětské úzkosti či nedostatečnosti (v našich očích) poukazem na to, že jiné děti se taky nebojí a na tu akci se má těšit, když se ona bojí, to je mistrovský kousek, bravo. Na vás funguje změna emocí pokynem zvenku? Fakt někomu začaly chutnat rozvařené brambory nebo tlusté maso ve školní jídelně po poukázání za hladové děti v Africe? Navíc se ještě víc zafixuje její nesebevědomí, když se bude takhle poukazovat na to, jak je od ostatních dětí odlišná, když se ona bojí a ostatní ne...
A ta ironie, no opravdu si nemyslím, že by takhle malé dítě chápalo, že je to legrace, zvlášť takhle úzkostné. Naši to taky takhle dělali, dodnes jsem jim podobné zacházení s mými strachy a úzkostmi nezapoměla. Chápu, že je to únavné, vysvětlovat pořád dokola a dokola, ale na tu ironii bych rychle zapomněla, vyplatí se to.