Teď jsem dlouze přemýšlela nad tím, jestli bych uvítala kdyby mi manžel ty dveře začal otevírat a zjistila jsem, že k tomu mám úplně neutrální postoj. Pokládám to za natolik nedůležitý, že by mi to asi bylo fuk. Jsme spolu pětadvacet let, vím, že starého psa novým kouskům nenaučím, jako chlap mi vyhovuje, vím, že když mi je mizerně, tak mě vždycky podrží a taky vím, že umí vycítit, kdy mi má dát pokoj. Já by vlastně takovou pozornost, jakou poskytuje manžel Mandelince nesnesla. Aby mě přidržoval rukou u přechodu pro chodce...tak to mi vadilo, už když se o to snažila máma.
No jo, každej jsme jinej.