Například skvěle zvládá komunikaci, na svoji facebookové stránce rozpráví se svojí „hokejovou rodinou“ bezprostředním tónem, který přitom není „namachrovaný“, ani třeba kamarádíčkovsky přisprostlý. Adekvátním způsobem se tam řeší adekvátní věci. Důležitější ale je, že po sobě hodně chce a nevymlouvá se, když to nevyjde. Neřeší rozhodčí, kvalitu ledu, neřekne „co byste ode mě v mém věku ještě čekali“.

Nepůsobí ale přitom nějak urputně a posedle, jako člověk stižený tunelovým viděním, který se se zaťatými zuby probíjí k vítězství. Asi je to tím, že má tu hru prostě rád. Nedávno se svěřil, jak zase mučí to svoje ledacos pamatující tělo a říká si, proč to všechno. A jediná odpověď je: láska. Nepochybně existují autoři, kteří by tuhle myšlenku vyjádřili s větší pronikavostí, hloubkou a poetickou silou. Ale stejně.

Na představě, že lidé vzhlížejí k chlapíkovi, který dostal talent, hodně na něm pracoval, hodně uspěl, nechová se jako kdyby spolknul všechnu moudrost, má na sebe nějaké nároky, k lidem se (alespoň na veřejnosti, jinam nevidím) chová hezky, nenacházím nic hodného přehlížení. A i těm slovům o lásce v jeho případě věřím – jaký jiný důvod by mohl mít po tom všem, čeho dosáhl? Trvalo mi to dlouho, musel jsem na tomhle světě hodně prožít, hodně podrážek prošlapat a baterek vybít. Ale nakonec mi to přeci jenom došlo. Já toho Jágra prostě žeru.

http://echo24.cz/a/iKZz9/ruce-pryc-od-osmasedesatky