Já jsem ráda, že jsem lásce neporučila. I když asi mnohé z Vás nepochopí.. S bývalým manželem jsme se poznali přes internet – příběh hodně dlouhý – nakonec jsem souhlasila se svatbou a následném stěhování 150km daleko od všech známých, kamarádů a hlavně celé rodiny.Protože přeci ON se stěhovat nebude, když tam u nás by tehdy „takovou práci“ nesehnal. Byla svatba, má první, sice neveliká ale všichni byli happy. ON mě miloval moc, já jeho o dost mín. Vzala jsem si ho, protože si našel cestu k mým dětem a oni k němu A měla jsem ho ráda. Ale nemilovala. Žila jsem si vedle něho nijak, on mi neustále říkal jak mě miluje, venku se chtěl vodit za ruku…a co se týče sexu ani nemluvim. Já jsem mu nemohla říct taky tě miluju, venku za ruku jsem s nim chodit nechtěla a sexu jsem se vyhýbala.
No a jednoho dne, jsem potkala člověka, s kterým jsme se viděli už 2 roky zpátky a už tenkrát to mezi námi jiskřilo. Po dvou letech , kdy on byl neštastný ze stvého tehdejšího upadajícího vztahu , a já jsem mu radila co a jak, po mých ne moc štastných letech manželství jsme se stali přáteli, milenci a nakonec jsme jeden druhému oporou, bydlíme spolu a jsme spolu šťastný. Děti si zvykly naprosto v pohodě a teprve ted po letech můžu říct, že jsem opravdu šťastná. Došlo mi , že ta svatba a stěhování pryč, byla taková malá cestička jak se dostat sem, troufnu si říct k osudový lásce mého života. P.S. s bývalým manželem vycházíme naprosto v pohodě. Vycházíme si vtříc, a navzájem si přejeme vše dobré. On má taky svojí staronovou známost /což by bylo na další romá )) / ale jsem ráda, že je štastný. Protože já bych ho štastným nikdy nemohla udělat.