Dceři bude brzy dvanáct,takže s ní puberta ještě nemlátí naplno,ale já myslím že dopěláci rádi zapomínají,že jsme nebyli o moc jiní.Nic se nám nechtělo,rodiče byli trapní a všechno nemožné,byli jsme drzí....Je to období hledání,ty děti hledají sami sebe.Jako jo,jsou věci kterýma mě dcera štve,ale jiné na ní musím ocenit.Ale zjistila jsem,že pro zachování duševního zdraví všech zúčastněných stran je nejlepší zasahovat co nejméně,i když člověk někdy zuří s pěnou u úst.Drzost a podobné věci přecházím se zatnutýma zubama a utěšuji se tím,že se jednou snad dočkám doby,kdy to přejde a z dcery bude normální pohodový dospělák.A popravdě mi na dceřině pubertě ani tolik nevadí to chování,jako skutečnost,že se mi začíná vzdalovat.