Taky mám dva puberťáky - kluky 14 a 15. Jsou skvělí, výborně si rozumíme. Nejspíš proto, že jim dávám prostor a svobodu a zodpovědnost za to, co dělají, nechávám na nich. Beru je jako parťáky, ne jako děti. Nedávám příkazy ani zákazy, mluvím s nimi jako s rovnocennými - tak jak bych chtěla, aby oni mluvili se mnou.
To neznamená, že bych jim neřekla, co si přeju, nebo co si myslím, ale co si z toho vezmou a jestli to chtějí udělat, nechávám na nich a oprošťuju se od "měli by". A jsem nadšená, jak to funguje, nebylo to tak vždycky, bojovali jsme dřív hodně. Taky se to nestalo hned, musela jsem hodně změnit svoje myšlení a postoje, ono "poslouchat se musí" ve mně bylo zakořeněno hodně, ale vím na sobě, jak to nefungovalo.

Taky to neznamená, že zvládají a dělají všechno "správně" nebo podle mých představ, ale to považuju jako v pořádku, svojí cestu si musí projít sami a jestli si na ní potřebují vyzkoušet držkopády, je to jejich věc, já to jenom sleduju a radím tehdy, když radu chtějí. Důvěřuju jim a miluju je, i když se jim zrovna nedaří. A chyby, i zdánlivě velké životní, jako že jich mladší syn má za sebou mraky, beru dnes už jako prostředek k učení, ne jako tragedii.