Můj puberťák je chvílemi na zabití, pak mám někdy pocit, jako by se blýskalo na lepší časy, ale to on vzápětí zazdí nějakou "perlou", která mě totálně uzemní a říkám si, že se snad k té pubertě přidala i demence. Co tak vidím kolem sebe, je to všude +- stejné, někde i horší, někde zas lepší. Co mě štve je to, že ty pubertální móresy kopíruje i mladší syn, který ještě žádnou pubertu nemá, jen se opičí.
Ale je to prostě období, které musíme všichni přežít. Dostal se mi do ruky takový pěkný, úsměvný rozbor dospívání od Marka Ebena:

Možná, že puberta je jeden z nástrojů, jak příroda pečuje o lidský rod, aby nevyhynul.
Protože člověk by asi nikdy dobrovolně neopustil to bezpečí vlastní rodiny, kde je o něj postaráno milujícími rodiči a rodiče by asi těžko přenesli přes srdce, že to rozkošné a bezproblémové dítě najednou odchází. Ale pak přijde spásná puberta a z toho rozkošného dítěte se stane nesnesitelný jedinec, který opovrhuje svými rodiči, jejich hudbou, jejich oblečením, jejich životním stylem, takže nakonec jednou, když praští dveřmi a odejde, rodiče to jakž takž přežijí. A co je zajímavé, že hned venku na toho nesnesitelného jedince čeká jiný nesnesitelný jedinec, ovšem opačného pohlaví, který také před chvílí někde praštil dveřmi a ti dva nesnesitelní pocítí k sobě tak neuvěřitelnou náklonnost, že spojí své životy a stanou se z nich ti báječní milující rodiče, od kterých by žádné dítě neodešlo, nebýt puberty.
Je to podle mě velmi rozumné, a co příroda dělá, dobře dělá.

Marek Eben

A tak si říkám, že v tom nejsem sama, když si s kamarádkami vyměňujeme perly těch našich puberťáků, tak je to i legrace