Pěkně napsáno. Škoda,že jste dcerce nepořídili zavčasu sourozence,bylo by jí veseleji a vám nakonec taky
.Já vyrůstala jako jedináček,ale naštěstí na panelákovém sídlišti,takže o kamarády nouze nebyla,i když jsem i přesto záviděla děckám,která i doma měla toho svého sourozeneckého spojence.
My jsme se museli oba odstěhovat z našich rodných měst,kde jsme i studovali,takže to byly nejen rodičovské povinnosti,které nám tzv.znemožnovaly se častěji stýkat s býv.kámošemi.Ale jak se říká,horší je když se nechce,než když se nemůže,takže jsme na sebe se známými nezanevřeli ani přesto a občas jsme podnikali hromadné akce i s dětičkama a večer byla chlastačka a veselo.Vzhledem k našemu tehdejšímu mládí - kolem 30ky,kdy už jsme měli většinou děti školou povinné následoval po takové akci i rychlý restart bez následků.
No a sněkterými známými z mladých let se setkáváme jednou,dvakrát do roka už zase jen my,bez našich dospělých dětí,a to se jazýčky nezastaví a nestačí kmitat,třeba dalších celých 6 hodin je o čem vykládat.A je to moc prima.
No a kupodivu jsme v tomto novém bydlišti už nenavázali žádná vážnější přátelství jako třeba za studentských let; jo známé máme,jak z okolí tak třeba z býv.firem,ale jsou to takoví známí,se kterými se stačí pozdravit na chodníku či jen krátce při míjení se prohodit pár slov