Ahoj, prosím o radu. Jde o to, že i když se snažím být nad věcí, občas na mě doléhá smutek. Mám přítele, kolegu z práce, odešel kvůli mě od rodiny. Říkal, že mě miluje, že teprve se mnou poznal, co je to opravdová láska, že beze mě nemůže žít. Nejprve jsem ho ani nechtěla poslouchat, je o 20 let starší, ale byl tak pozorný a milý, zvlášť v kontrastu s mým mužem, který věnoval všechen čas svému nemocnému otci a mě nechával se dvěma dětmi samotnou. Byl pořád u něj, jako bychom ani neexistovali, stále ho všude vozil, staral se o něj, protože byl těžce nemocný, po transplantaci, a musel mít zvláštní režim. Nakonec zemřel, a mě se manžel vrátil domů, ale to už jsem milovala svého současného přítele. Manžel z toho byl ohromený, vůbec mu nedocházelo, že když on opustil nás, tak my můžeme opustit jeho. Rozvedla jsem se a našli jsme si společný byt - já, můj přítel a moje děti. Dva dny v týdnu u nás bývá i jeho dcera. Ostatní děti už má dospělé.
Nechci být protivná ani na něho vyvíjet žádný nátlak, toho si užil dost doma se svou ženou, ale někdy si říkám, co pro něho vlastně znamenáme - není totiž rozvedený ani se o to nesnaží. Stále tráví hodně času se svou původní rodinou, je u nich třeba celý víkend. Když je u nás jeho dcera, všechno se podřizuje jí. Ona mu nařizuje, že nesmí spát se mnou v posteli, tak musím jít spát k dětem do pokojíčku. Pouští si nahlas hudbu, když moje děti už chtějí jít spát. Přítel jí nikdy nic neřekne. Taky každý večer, když je u nás, volá svojí mámě a vypráví jí, co děláme. Dost mě to štve. Stále ji ujišťuje, jak ji má ráda a dokonce jí říká do telefonu, že táta není s námi šťastný. To není pravda, jsme úplně pohodová rodina, moje děti má moc rád a ve všem si rozumíme. Asi bych si neměla stěžovat, ale byla bych ráda, kdyby se konečně rozvedl. Říct mu to nemůžu, abych nebyla jako ona.