Kůň vidí bez otáčení hlavy skoro kolem dokola, asi 310 stupňů. Nevidí si akorát těsně před čelem a za zadkem.

Protože si nevidí před čelem, musí mít k tomu, aby zaostřil oběma očima na něco před sebou, před pozorovaným určitej odstup. Proto v reakci na člověka stojícího přímo před ním zvedá hlavu, hrbí krk, případně se někdy i vzepne. Na člověka to často působí výhrůžně, jako agrese, ale většinou to není nic jinýho, než snaha vzdálit oči od pozorovanýho o něco dál tak, aby se na pozorovaným mohly protnout pohledy obou očí.

Jinak kůň vidí celej prostor vedle sebe. Kdybyste mu od čumáku přes bok ke kyčli přiložili dlouhý prkno, stačí mu otáčet bulvou a vidí celej prostor na stranu od toho prkna. To znamená, že mrtvej úhel má za zadkem. Když postřehne něco za zadkem, nevidí, co to je, a tak často rovnou kopne. Může tam něco slyšet, nebo se ho může něco dotknout. Kůň jako zvíře je stvořenej jako kořist, na kterou se lovec (šelma) vrhá zezadu. Proto dozadu kope a proto je nejhorší zvuk, kterej může zezadu uslyšet, jemný zašustění. Kůň, ke kterýmu zezadu tiše dojede kolo a těsně za zadkem mu cyklista šlápne na brzdu (přesvědčenej přitom, že to dělá dobře, protože kdyby zazvonil, kůň se lekne...), čímž zašustí brzdou o gumu, se většinou lekne. Totéž, když k němu zezadu přistoupí člověk v šustivý větrovce, atd. Proto na koně směrem odzadu nejlíp vždycky nejdřív promluvit, pak nejspíš místo kopnutí zvedne hlavu a podívá se, kdo to je.