Za základní pilíře, na kterých vyučování stojí, pokládám tyto:

Vše převádět do praxe.
Vyučovat od jednoduššího ke složitějšímu.
Nutnost stálého opakování.

K prvnímu: Vzdělávání by mělo mít vždy vlastní smysl, jako první je potřeba se vyhnout učení pro učení.

K druhýmu: To je základ veškerýho procesu učení. Tak se učej už zvířata. Dodal bych jenom, že vždy, když je složitější moc složitý, je potřeba se vrátit zpět k jednoduššímu, ověřit, že je zvládnutý a znovu přidat něco o něco míň složitýho.

Ke třetímu: Opakování upevňuje dosažený, umožňuje to průběžný postupování od jednoduššího ke složitějšímu, a pomáhá taky prohlubovat vědomí o smyslu, o onom sepětí s praxí.

K ostatním - nejlepší je učit od mládí, ale někdy to není možný. Hlavní je učit a učit se. Povinná školní docházka je vhodná, ale ne absolutně nutná, někdy ani není možná. Názornost je žádoucí. Ale: málo názorný vyučování, který důsledně dodržuje zásadu od jednoduššího k složitějšímu, bude pomalý a těžkopádný. Ale názorný, který začne s příliš složitým, zmůže ještě míň. Látka musí bejt přiměřená k věku, ale spíš přiměřená vůbec, a svým způsobem je to obecně obsažený v zásadě od jednoduššího k složitějšímu. Žák má bejt učitelem - vynikající pomůcka k zintenzivnění výuky. Je však nadstavbou. Vyučování má bejt zábavný, ale už samo postupný zvládání novýho přináší uspokojení, radost. Tudíž i toto je výborná pomůcka, ale rovněž nadstavba.