Anett, nevím, kolik ti je, ale fakt já pamatuju doby, kdy dvougenerační rodina bydlela nějakou dobu ve dvoupokojáku. Je to strašný a nedovedu si to představit, asi bych radši obsadila ten stan, ale prostě žili tak - a byli v teple, měli co jíst, kde spát...vzdělání a zdravotnickou péči.
My začínali v devatenácti v garsonce, manžel na vojně, já individuál a pak dálkové ve škole, dítě v jeslích. Na měsíc jsme měli 6 stovek, půlku stál nájem...ale byli jsme sami a za to to stálo .

Dneska je prostě standard někde jinde (vážně to je pouhých 30 let) a jo, je to fajn, že to jde jakoby k lepšímu, i našim dospělým dětem jsme pomohli, aby to měli lepší a snazší. Minulý měsíce po 10ti letech manželství si koupili domek a zavázali se hypotékou na dvacet let...ale ty splátky jsou přiměřené jejich možnostem a víme obě strany, že kdyby nemohli splácet z nějakých závažných důvodů, pomůžeme jim my. Jsou jištěni. A o to, myslím, prostě jde - při hypotéce nějaké jištění, jinak bych do toho třeba já nešla, měla bych obavu a radši se výrazně uskromnila.
Podle mne je důležité vybírat si to, nač mám....takže klidně začínat v pronajaté garsonce nebo u rodičů, když není zbytí...

Tohle je dneska fakt úplně někde jinde, lidi samozřejmě jako běžné očekávají něco, co vidí u většiny druhých...a nikdo mi to neřekl, to prostě vidím, vnímám.
Neměli jsme to jednoduché a ani současní mladí to nemají úplně jednoduché - zase jinak, ale prostě žijeme ve státě, kde to důležité potřebné pro život prostě máme, stát není lhostejný, lidi nenechává umřít hady a bez pomoci - a za to by měl člověk být vděčný...že se prostě narodil právě tady a teď.
A jak to tu bude dál...to záleží na nás všech.