Myslím, že personalisté vesměs umí poznat, kdo zapadne do korporace. Proto je tam taky mají.
Když jsem místo v korporaci sháněla, stalo se mi to několikrát, že jsem dělala několikáté kolo pohovoru a nakonec mi ten personalista na férovku řel, že si dobrý, ale na práci u nich nemám náturu/nelíbilo by se mi tam .. prostě všelijak kulantně, že lidi jako já nechtějí.
Pak jsem se přes jiné, méně zdatné personalisty kamsi vmezeřila, nějakou dobu tam vydělávala a shledala, že se tam nehodím, nemám na to náturu a nelíbí se mi tam, dtto mi není většina kolegů lidsky blízkých, což bylo vzájemné. Lepší personalisté to poznali hned a nezdržovali se neperspektivním kandidátem. Ale děti v tom nehrály roli nikde. -vždycky šlo jen o víru v ducha korporace.