Dlouho váhám, jestli napsat, ale třeba mě někdo inspiruje jak vylézt z kruhu. Moje maminka je hodná ženská, všichni ji tak vidí, ale já si tak nějak nedokážu k ní srovnat vztah. Pořád mám pocit, že jsem zklamala, že nejsem dost dobrá, jako kdybych jí něco provedla. Ona mi nevěří, často mě sráží. Věty typu, to pro tebe není, k tomu ty nejsi, buď ráda za to co máš, ty můžeš být ráda... ale já nejsem ráda, chci víc a možná chci víc od ní, možná trochu citu nebo co já vím. Pořád se ptám, proč mě nemá ráda jako moje bratry? Proč jenom já jsem k ničemu? Pokud mi něco rozmlouvá, na just to udělám. Jako dítě jsem chtěla několikrát utéct, pamatuju si, že jsem to doma nenáviděla, byla jsem pořád v opozici, dobře mi bylo venku na vzduchu mezi dětmi. A i ted mám pocit, že mě to doma dusí, nebaví a zároveň se trápím, že neumím dětem vytvořit dostatečnou pohodu a zázemí... Plácám se v tom, třeba jen chci svoji neschopnost a nedostatečnost hodit na ní. V poslední době mi hodně pomáhala, ale musela jsem náš kontakt omezit, začala mě strašně lézt na nervy, pozoruji, že se cítím lépe. Ale stejně mě ten vztah trápí.