sarmi,

ale to, co popisuje zakladatelka, opravdu v první třídě nutné není. Mám ve třídě děti opravdu v široké škále nadání a schopností, ale aby někdo z nich neuměl v tuhle chvíli počítat do 20 si představit nedokážu. I ti dva nejslabší zvládnou v klidu z tabule opsat 2 sloupečky příkladů a správně vypočítat, jeden s počítadlem. A to už na ně zkouším i to, že dostanou 10 karet s příklady a oni si v tom musí udělat pořádek, aby je všechny opsali, na nic nezapomněli...a jak jim to jde.
Základem je, že se prostě nebojí. Pokud se dítě v první třídě bojí a je ve stresu z desetiminutovky, je něco špatně. Protože tím neověříš, jestli něco umí, ale jen míru tolerance ke stresu.

Ještě horší je to v těch diktátech. Ty děti se sotva naučily, jak které písmeno vypadá, to samo je při diktátu zátěž, vzpomenout si, před tím musí ještě v hlavě poskládat, jak jsou ta písmenka za sebou, a pak ještě všechny ty háčky, čárky...To jsou věci, které už třeťáci a starší děti většinou řešit nemusí, soustředí se skutečně jen na odůvodňování...

Tohle není o individualizaci, ale o nepřiměřených požadavcích. Když dětem předepisuju opravy, dá mi sakra zabrat nezapomenout tam všechny ty čárky a háčky. A i když to hlídám, tak se mi stane, že zapomenu. Není to neznalost ani nesoustředěnost...prostě se stane v tom všem, co člověk sleduje...

Stane se i dětem. Když dám diktát, kde je 10 tříslabičných slov s otevřenou slabikou, a budu počítat jen čárky nad písmeny, má dítě možnost udělat 30 chyb. K tomu nějaké ty háčky, velké písmeno nebo i/ý (i když jim ho diktuju, občas tvar zamění). To je až 40 možností udělat chybu. Když dítě, které se navíc toto stále ještě učí, udělá 2 chyby, má pořád 95% úspěšnost. Pokud jde o ten úplný základ, tedy dvojslabičná slova s otevřenou slabikou, tak jsme při 2 chybách z cca 20 možných pořád na 90 %.

Když už člověk známkuje, OK, dá se, ale pořád u toho je potřeba používat zdravý rozum.