Monty,

což vypadá jako následek nezvládnutí přechodu od "jde to samo" do "nejde to samo". Hodně dětí se s tím potká a ne každé to ustojí. Záleží dost na povaze a na tom, kdy ten "šok" nastal a jaké byly okolnosti.

Ideální je, když se s tím dítě potká ve chvíli, kdy má chuť překonávat, to bývá na začátku školní docházky a potom až v dospělosti, kdy už má nejen jasné cíle, ale i nějakou tu životní zkušenost na to, aby se fakt přemohl, když mu o něco jde.

A právě v té alternativě je mnohem větší možnost nastavit dítěti na začátku podmínky tak, že vlastně žádný šok nezažije, protože od začátku je nuceno tak trochu dělat. Plus je ještě větší šance najít něco, co člověka zajímá i v tom, co se zdá, že ho nebaví. To se potom ty případné potíže zase o něco snáz překonávají.

A tohle se, myslím, snažila Alena říct. Právě u dětí, na které neplatí žádný tlak a zároveň nemají ani vůli, je klasická škola často cesta do podobné situace, v jaké je tvůj syn.

Nezávidím, mám něco podobného v některých svých holkách až na to, že ony k tomu ještě nemají ani ten výrazný zájem a tedy cíl, za kterým by chtěly jít.