"se v tom nemůžu vrtat do nekonečna" - tím jsi na to kápla. Přesně tak. Probrat si to v sobě, ujistit se, že minulost vyřešit nelze, že jsi dospělá a máš jen dvě možnosti - buď se tím dál a dál trápit, nebo udělat za tím c nejde změnit tlustou čáru a už se nenechat ovlivňovat tím co bylo, jednat sama za sebe.
Já to měla takhle komplikovaný s tátou, taky v tom smyslu, že mě nikdy nepochválil a tak, dobré věci byly samozřejmost, špatné se rozmazávaly, vyčítaly apod. Poté neuznával mou potřebu jednat samostatně, taky mi předhazoval svoje vize jak to nezvládnu. Mého přítele (nyní manžela) nemohl vystát, byl megakritický i k němu. Přišlo mi,že nikdy snad neměl radost. Jednou jedinkrát jsem se odhodlala jít ke kinezioložce (původně teda s trochu jinou potíží, ale skončila jsem u tohohle), a docela mi to pomohla rozebrat v tom smyslu, abych v sobě neživila to ublížené dítě, ale sama jednala tak, jaká mám očekávání. A ono to v podstatě zafungovalo, jen jsem se musela přestat bát. Dřív jsem se bála, co řekne táta (i máma) na to či ono moje rozhodnutí. Pak jsem přišla na to, že se jich nemusím ptát, ani jim to třeba sdělovat, pokkud zrovna nechci a jich se to bezprostředně netýká. Poprvé asi v 26 letech, jako vdaná, máma jednoho dítěte.