HM, to znám z opačné strany. Mám dysděti, pro změnu mají potíže s češtinou. Na rozdíl od tvého syna přišlo to nejdeto již v první třídě, páč problém byl už naučit se číst. Starší už na gymplu je, mladší to teprve čeká. Jako jo, holky měly doučování už ve třetí třídě. Dalo by se říct, že je to stálo dost dřiny, ale když vidím, jak je tam starší spokojená, tak tvrdím, že to stálo za to. Se synátorem bych nediskutovala, na matematiku sehnala doučování. Nejlépe někoho dostatečně autoritativního. Dle mých zkušeností děti, které mají při učení rodiče na salámu, někomu cizímu fungují jak hodinky. V Praze existuje šestiletý výtvarný gympl, to by se tvému synovi určitě líbilo. Akorát musí na chvilku máknout. Ačkoli se to příčí tvému pohledu na svět, některá rozhodnutí musí za děti dělat rodiče. Ty sama si přece myslíš, že svým přístupem si syn škodí, tak ho popostrč. Za dva za tři roky už bude na popostrkování pozdě.
Jinak k původní otázce. Jsem matka prvního typu. Pravděpodobně proto, že sama jsem dys a moji rodiče také museli vyvinout jisté zvýšené úsilí při rozjezdu mé školní docházky. Pohledem zpět, na rozdíl od třeba Valkýry, jsem jim za to vděčná. Páč to, co jsem vystudovala, mě živí nadstandartně a ještě jako bonus mě to opravdu baví. A bez toho tlaku na začátku by se můj život odvíjel dost jinak a asi byl by o hodně těžší.