Marto,ale syn nakonec sám jde, protože ho donutíme a problémy s tím nemá, dojde do školy, dojde na kroužek a je v pohodě. Konflikt je jen na začátku, že to má udělat. Jakmile se s tím přes ten křik a pláč smíří, tak se mu vrátí dobrá nálada a už bez problému jde (až teda na výjimky, kdy brečí ještě při odchodu). Připadá mi, že zkouší naše hranice, jestli povolíme a použije všechny prostředky. Když vidí, že neustoupíme, přestane. Až do další takové situace, kdy zase něco chceme.

Nebo jiný příklad. Domluvíme se s kamarádkou, že děti o víkendu vezmeme do ZOO. Synova první reakce je, ne ne do ZOO nikdy, chci být doma. Chvíli ho přesvědčuju, že to bede fajn, že je venku krásně a v ZOO jsme už dlouho nebyli. Chvíli brečí a pak jdeme. Sotva vytáhneme paty z domu, je v pohodě a celý den si krásně užije. Kdybych ho nevytáhla, celý den by seděl doma.