Do školy jsem chodila "v pravěku", kdy se o poruchách učení nevědělo. Sama jsem se diagnostikovala jako dysgrafik, není to výmysl. Na prvním stupni jsme ke všemu měli příšernou učitelku a na mých výsledcích ro bylo vidět- snížené známky z diktátů za úpravu apod. Naštěstí pro mě jsem asi nebyla " normální", mě bavilo se něco dozvídat tak se mi škola na prvním stupni úplně neznechutila. Na druhém stupni a gympplu jsem se najednou ocitla mezi premianty. Takže jsem to zvládla, ale za cenu stresu na prvním stupni.

Diagnoza DYS by neměla být výmluva, jen informace, že problém není v " obecné inteligenci dítěte". A taky je jasné, že porucha učení by měla být signálem, kam dítě směřovat a čemu se vyhnout.