Ale ne, "Ptalent se prece prosadi sam". Nebo "nechci zadny papir, zadne vyjimky".Uf. Pokud nadane dite neni dostatecne vytezovano (coz bez specialniho pristupu proste neni), tak dost casto skonci jako apaticky typ, co s nim nic nehne.

"Rozvíjet nadané dítě, však není zbytečné, nadstandardní ani elitářské. Ve skutečnosti je to nutnost. Když odmyslíme, že učitel má tak jedinečnou příležitost pozorovat a podněcovat neobvyklý vývoj takového žáka, tak individuálním rozvojem nadaného dítěte současně předchází, a to si málokdo uvědomuje, i mnohým komplikacím a problémům. Ty by se mohly jemu nebo některému z jeho kolegů - učitelů vrátit v podobě závažných poruch chování takového dítěte. Pedagogové, kteří se dlouhodobě zabývají problematikou nadaných dětí, opakovaně zjišťují, že přehlížení skutečných schopností rozumově nadaných dětí, zejména v počátcích školní docházky, neznamená pro dítě jen několikaleté čekání, až ostatní děti zvládnou dané penzum informací, ale může mít dalekosáhlé následky na jeho další harmonický psychický vývoj a celoživotní postoj ke vzdělávání.

Pokud nadané dítě nemá během prvních ročníků základní školy možnost rozvíjet své schopnosti v rámci stávajících osnov, pokud nemá příležitost, aby o něco usilovalo, snažilo se, překonalo nejednu překážku (jinou než v psaní nebo tělocviku), a zažilo pocit uspokojení, radosti, že se mu něco, s vyvinutím patřičného úsilí, skutečně povedlo, může se jednoduše stát, že se naučí spojovat pojem chytrý s pojmem jednoduché, snadné, ale nudné. Takové dítě ví, že mu jde všechno, zároveň jej ale škola velmi nebaví. Vždyť často umí číst a psát, již před zahájením školní docházky a téměř všechno, co je náplní první a druhé třídy zvládlo již v předškolním období. To, co se v prvních letech ve škole učí, je pro něj skutečně jednoduché, snadné a nudné. Má pocit, že to tak bude stále.

Rovnice chytrý = snadné a nudné, ke které řada nadaných dětí dospěje, vede však do slepé uličky. Učební látka nebude věčně snadná a přinejmenším na druhém stupni, či na gymnáziu, bude muset i velmi chytré dítě vynaložit patřičné úsilí a snahu. To jsou klíčové, zlomové okamžiky, které řada výjimečně nadaných dětí neumí, na rozdíl od svých vrstevníků, řešit. K tomu, aby se to naučily, neměly doposud příležitost. Mnozí z nich neví, jak zvládnout zcela novu situaci s nejistým výsledkem a zvýšený nárok, či hrozba neúspěchu může tak ve vyšších ročnících výrazně narušit jejich sebevědomí.

Způsoby řešení situace, kdy nadané dítě narazí na školní překážku, bývají různé, záleží na osobnosti dítěte, jeho rodinných podmínkách a dalších okolnostech. Právě v tomto okamžiku se mohou stát celoživotními perfekcionisty, kteří od teď nepřijmou jiný školní výsledek než výborný. Z neúspěchů se budou hroutit a budou se ho děsit. A pokud se jim nepodaří být stále výbornými žáky, začnou se vyhýbat sebemenšímu selhání a škole vůbec.

Dlouhodobě upevňovaná rovnice chytrý = snadné se v těchto okamžicích otřásá v základech. Škola přestává být tak snadná, což může nadané dítě pro sebe interpretovat tak, že není dostatečně chytré. Stává se stále více pasivním, bez motivace, znuděným, někdy agresivním či útočným. Obviňuje celé okolí (učitele, rodiče, sourozence a spolužáky) z toho, že mu nerozumí. Snad každý učitel si vybaví takové nemotivované, vyrušující ale chytré dítě.

Řešení tohoto bludného, začarovaného kruhu je dlouhodobé, vyžaduje intenzivní spolupráci rodičů, dítěte a učitelů a výsledek není nikdy zaručen. O co jednoduší je od první třídy rozvíjet vztah chytrý = těžké, ale zajímavé úkoly."