Zažila jsem podobné věci se třemi ze čtyř svých dětí, s nejmladším zatím ještě ne, ale je teprve dvouletý.
Ber to ale s rezervou, větu mohl slyšet v metru, televizi, na procházce, kdekoliv.
Jednou jsem s malou dcerou potkala starého pána, který se s námi dal do řeči, protože ho dcera, ač v kojeneckém věku a nijak se nevyžívající v kontaktech s neznámými lidmi,volala a mávala na něj. Dcera má trochu míň obvyklé jméno (ale zase žádná velká exotika, jen se tak často nedává), pán s ní chvíli cukroval a pak se zeptal, jak se jmenuje, tak jsem mu to řekla, a on jen klesl na lavičku a rozplakal se. Pak mi řekl, že měl sestru stejného jména, která jako maličká zemřela v Terezíně a že mi děkuje a že už může umřít.
Ale i tohle mohla být náhoda.
Podle mě nikdo neví, jak to je s duší.