Val,
ale tady o nějaké "rozkrajování se" vůbec nejde. Potíž je v tom, že z nějakého plácání na netu si každý vyvodí závěr podle svých zkušeností nebo svých názorů a přebere si to "po svém". To dělá každý, já taky; jakmile narazím na formulaci, která mi připomíná nějaký negativní zážitek nebo nepříjemnou osobu, dosazuji si do napsaného další "reálie", které vůbec reálné být nemusí. Takže tu nikdo neposuzuje skutečné rodiče a skutečné děti, ale virtuální obrazy. Já třeba nikdy nenapsala a dokonce ani neřekla, že je moje dítě "geniální" nebo "výjimečný", přesto se tu najde dost lidí, kteří mi to předhazují.
Mně jen přijde normální, že jsou lidé vč. dětí různí, že každému jde/nejde něco jiného, že někdo v něčem vyniká a někdo třeba nevyniká vůbec v ničem a je ve všem "průměrný". Na tom není nic špatného, to je přirozená věc. Jenže stačí jedna negativní zkušenost a ty už vidíš/slyšíš ve větě "náš Pepíček krásně zpívá" vytahování a mateřskou nesoudnost. Já ne, ale tomu, že Pepíček krásně zpívá budu ochotná uvěřit, až ho uslyším. Do té doby je to tvrzení, které může a nemusí být pravda. Ovšem pokud mi deset dalších lidí, kteří slyšeli Pepíčka zpívat řekne, že je to druhý Caruso, už to pro mne bude mít nějakou váhu, aniž bych ho sama slyšela. Takže jaksi z principu neberu až tak vážně to, co říkají lidé "od stolu", to je jen názor, se kterým můžu a nemusím souhlasit, nad kterým se můžu zamyslet nebo pousmát. Důležitý je ten skutečný svět. Kdyby v něm existovaly např. zničené učitelky, které mi budou neustále vyprávět, jak mám nezvladatelné dítě, které se neumí chovat, ovládat, které o hodinách lítá po třídě a fackuje spolužáky, budu to brát vážně - když mi tohle napíše někdo, kdo nezná moje dítě ani z obrázku, tak to vážně brát nemůžu a nebudu.
I kdyby nakrásně existovaly poruchy pozornosti a x dalších diagnóz, které něco "ospravedlňují" nebo "vysvětlují" (resp. ony existují, když je někdo vymyslel), neznamená to nic jiného, než to znamenalo v době, kdy to ještě byly jen odlišnosti mezi lidmi/dětmi a nikam se s nimi nechodilo - to, že dá víc práce nějakou věc zvládnout, když na ni, jak se říkalo postaru "nemám buňky". Anebo nezvládnout, když je to nad moje síly. Snažit se o něco, co mi nejde, co mne nebaví a co nemá v podstatě žádný smysl (např. zvednou činku, která váží 100 kg) můžu úplně s přehledem vzdát rovnou, i když to někdo jiný dokáže.
Jsem toho názoru, že chtít je samo o sobě málo, protože to většinou nestačí, a je třeba, aby dítě vědělo, že k dosažení cílů je třeba překonávat nějaké překážky. Není moc lidí, děti nevyjímaje, které by to bavilo a kteří by to dělali s nadšením. Je to holt práce a opruz. Ale bez ní to nejde. OK, může to pro Šuplíka a další být známkou "defektního rodiče", ale já to pokládám za přirozenou věc. Takže syn má podporu, jakou může mít, ale té vlastní práce a vlastního úsilí ho nikdo zbavovat nebude a nikdo mu to nebude ulehčovat. Buď se do té prdele kousne nebo ne, to není antická tragédie, to je život. Těch, co se nekousli, jsou plný pracáky a plný pokladny v Lidlu. Sedí tam s těmi, co na víc neměli a je to přirozený světa běh.