No, je sice květen, ale mě to normální teda nepřijde. Se školní docházkou mých dětí mám zkušenost už jedenáct let, před tím dva roky školky, podobné jejich pocity znám moc dobře a podle mě nejsou ničím omluvitelné, ani normální. NEJSOU.
Když už bylo takhle zle, tak jsem děti nechala pár dní doma, aby se trochu sebraly, ona si to po takovýchle depresích většinou totiž vyžádala nemoc, když jsem jim to volno ze školy nezařídila já.
A dobrý je s dětmi o tom mluvit. Proč řekl, že chce umřít? Co ho trápí? Co by mu pomohlo? Vedla bych ho rozhovorem k tomu, aby našel řešení sám. Snažila bych se mu maximálně naslouchat.