Ahoj holky, snažíme se o mimčo 6 let. Vzpomínám si, že na začátku jsme chtěli také vše udržet v tajnosti.První rok se nám to celkem dařilo.Poslouchali jsme od rodičů i všech známých otázky, kdy už příjdeme s tou šťastnou novinou.To jsem ještě věřila, že budeme mít mimčo přirozenou cestou,tak jsem s úsměvem odpovídala, že máme času dost. Po dalším roce neúspěchu a hormonální léčbě jsem začala přibírat na váze a nikdo už si nenechal namluvit, že je vše v naprostém pořádku. "Nepatříme k těm šťastným" dostávali odpovdi ti nejzvědavější.Čas běžel a dotazů ubývalo.Dnes máme za sebou 2xIVF + ICSI. Při druhém "pokusu" mi odebrali větší množství vajíček a dali zamrazit. Po 3 transferu(ze zamražených) jsem otěhotněla. Asi si dovedete představit jak jsme byli šťastní. Vše bylo v pořádku,až do ultarzvuku v 9 týdnu těhotenství, kde lékař zjistil, že našemu kulihráškovi přestalo být srdíčko.Následovala kyretáž a návrat do práce. Neschopenku jsem měla od transferu, takže jsem byla doma téměř dva měsíce. Myslela jsem si, že v práci přijdu na jiné myšlenky, ale nabylo to vůbec jednoduché. Jelikož TAMTAMY pracují velice rychle, věděli VŠICHNI o mém těhotenství.Čekala na mě sprcha otázek: Kdy se to narodí? Jakto, že budeš chodit do práce? Co to bude? Začíná to na tobě být vidět. ATD.... Co jsem asi těm lidičkám měli vyprávět?
Je to půl roku, je to za mnou. Začínáme s přípravou na další IVF. Doufám, že poberu sílu vše zvládnout. Moc držím palečky sobě a všem snažilkám.